Zdravotní obtíže se projevily u paní Aleny Holobradé před čtyřmi lety velmi nenápadně. Bylo jí 43 let, pracovala jako kosmetička ve vlastním kosmetickém salónu, a to, jak sama říká, velmi naplno. Začalo zlobit koleno, jakoby se viklat. Problém přičítala novým botám. Po dlouhém nošení podpatků přesedlala na tenisky, a tak předpokládala, že se jí rozhodila stabilita. Koupila si ortézu na fixaci kolene a zašla k ortopedovi. Nález na ortopedii byl negativní, nicméně byla odeslána na neurologii. První neuroložka, ke které se dostala, problém zlehčovala, k pacientce se chovala arogantně a neuctivě, proto se Alena rozhodla navštívit jinou lékařku, která ji ihned směřovala na magnetickou rezonanci a odběr mozkomíšního moku. Nakonec trvalo necelý měsíc, než se dozvěděla konečnou diagnózu. Vzhledem k psychickému vyčerpání, které měly na svědomí různá vyšetření a měsíc nejistoty, se Aleně v první chvíli ulevilo, že konečně ví, co se děje. Uvědomila si, že jsou ještě horší choroby a přestože toho o nemoci nevěděla moc /znala jen jednu paní trpící RS, která coby toporná kulhající žena zcela ztratila zájem o život/, zakázala si cokoli zjišťovat na internetu. Diagnózu přijala jakou součást sama sebe a velmi pomalu se s ní začala učit žít. Přišla veliká únava, Alena se cítila vyčerpaná fyzicky i psychicky. Život se jí obrátil doslova o 180 stupňů, veškerá její dosavadní energie byla pryč, najednou zde byla stále unavená, kulhající žena. Doslova ze dne na den se musela vzdát veškerých svých koníčků. Aerobně cvičila, tančila, organizovala módní přehlídky, choreograficky se na nich podílela. Se vším byl konec. Naštěstí jako OSVČ nemusela řešit nemoc se zaměstnavatelem a pracovní den mohla přizpůsobit svým potřebám. Všem klientkám o nemoci řekla, aby věděly, že důvodem zrušení domluvené schůzky není její nespolehlivost. Stejně otevřená byla i ke své rodině, všichni museli pochopit, že je třeba doma rozdělit úkoly tak, aby vše neleželo jen na Aleniných bedrech. Nejvážnější rozhovor měla se synem, kterému tehdy bylo 16 let. O maminku se přirozeně velice bál, automaticky předpokládal, že skončí na vozíku.
Alenina diagnóza zní primárně progresivní, což je forma RS, která se vyskytuje asi u 10 % pacientů. Při tomto průběhu se nevyskytují ataky a neurologické potíže se zhoršují od samotného začátku. Tito pacienti jsou hybně limitovaní podstatně dříve než pacienti jiných typů nemoci. Co se léčby týče, Alena v současné době jezdí každý měsíc do FN Motol na infuze Solumendrolu, který by měl progresi přibrzdit. Vždy po infuzi přijde euforie, která časem ustoupí. Nicméně od začátku nálezu RS naštěstí zatím stagnuje, ložiska nemoci v mozku nepřibyla. Přesto choroba Alenu omezuje téměř ve všem. Nejhorší je, že člověk dopředu nikdy neví, kdy ho přepadne únava a neschopnost a na kolik procent bude jeho tělo fungovat. Když se nemoc ozve, pacientka totiž začne víc kulhat, točí se jí hlava, zhoršuje se soustředěnost. Léčbu Alena ještě podporuje cvičením jógy a terapeutickou metodou RUŠ, což je vědomá a logická práce s lidským podvědomím. Pomocí této metody se pacient může zbavit řady svých potíží psychických i fyzických, během relativně velmi krátké doby, navíc s trvalým efektem. Alena dosud absolvovala necelých 20 sezení a má pocit, že právě Metoda RUŠ jí velmi pomáhá držet nemoc na uzdě. K tomu všemu jí převážně makrobiotickou stravu, odpočívá a snaží se vnímat potřeby svého těla.
Svůj život i přes RS považuje za kvalitní. I když z jiného úhlu pohledu, dnes si váží maličkostí. Nejhorší je finanční situace. I když částečně pracuje, zvládne denně ošetřit maximálně 1- 2 klientky, přitom dřív nebyl problém obsloužit jich až 6. Naštěstí ji na domácnost přispívá i dnes už dvacetiletý syn a přítel, bez nichž by to všechno těžko zvládala. Kolikrát jí napadlo, že RS je nemoc pro bohaté, protože pacient je značně pracovně omezen, své náklady si žádá i léčba a podpůrné metody léčby, a částečný důchod, který Alena dostává, zdaleka nestačí ani na pokrytí základních měsíčních potřeb jako je nájem a jídlo. Nadace Jakuba Voráčka podpořila Alenu příspěvkem 6000,-, který byl použit na půlroční kurz Metody RUŠ. Aleniným největším přáním do budoucna je samozřejmě uzdravit se a podělit se o zkušenosti s RS s ostatními pacienty například napsáním knihy, tak, aby neztratili sílu a pochopili, že život nemocí nekončí a může být i tak krásný.