psycholožka a psychoterapeutka Bc. Karin Řehákovou
S psycholožkou Karin Řehákovou jsme si povídali o lidech, kteří příliš pracují a vyčerpávají své tělo, ale také o tom, že RS je sice nějaká diagnóza, ale nemusí být nemocí. Pokud jste právě nepochopili, o čem je řeč, tak odpověď naleznete v tomto rozhovoru. Naše povídání se dotklo i tak všeobsažného tématu, jako je hledání smyslu života.
Všímám si, že RS často dostanou intenzivně pracující lidé. RS přináší do jejich života velkou změnu, co je pro ně v začátku nejtěžší?
Přijetí diagnózy. Každý se s tím vyrovnává po svém. Někdy je to velmi složitý a bolestný proces, který má více fází, záleží také na typu osobnosti. Z počátku se mnoho lidí snaží nemoc popřít, pak jsou přirozeně zahlceni různými emocemi, jako je vztek, lítost, smutek atd. Dobře to popisuje psycholožka Kübler-Rossová. Průvodním znakem nepřijetí nemoci také bývá, že tito lidé ve své práci naopak ještě přidají. Jsou to například top manažeři, kteří i po sdělení diagnózy pracují dvanáct hodin denně s pocitem, počkej já ti RSko ukážu. Často se dostanou až na hranici vyčerpání. Je to smutné, ale obvykle je zastaví až druhá ataka nemoci. Pak jim konečně dojde, že takto to dále nepůjde.
O fázích smiřování jsme v RS Kompasu už hodně psali. Napadá mě, dalo by se vysledovat, co mívají lidé nemocní RS společného? Jsou mezi pacienty podobné typy lidí?
Někdy ano. Jsou to například ti, kteří v minulosti prožili něco, co je silně stresovalo. Například těžce nesli dramatický rozvod rodičů nebo někteří lidé jsou silně stresovaní zkouškami na vysoké škole nebo v nich vyvolává velkou úzkost zodpovědnost za svěřené pracovní úkoly apod. Tito lidé mají na sebe vysoké nároky, protože například jejich rodiče si přáli, aby byli „jedničkáři“. Nebo chtějí být dobří ve svém oboru nebo obecně nejlepší ve všem, co v životě dělají. Jsou to, jak se říká, perfekcionisté.
Pro takovéhoto člověka, ale musí být skutečně těžké přijmout, že přišla nemoc a je třeba tomu přizpůsobit svůj život, to dokážu pochopit…
Jenomže přijetí nemoci je alfou a omegou všeho. Bez toho se člověk nemůže dále pohnout. Protože ve chvíli, kdy nemocný RS přijme fakt, že jeho tělo má své limity, připustí, že není úplně zdráv, může si vytvořit zdravější životní styl. Pak místo dvanácti hodin pracuje osm hodin, začne lépe nakládat se svým časem, aby mohl více odpočívat, relaxovat, věnovat se sám sobě.
Jenomže ne každý zaměstnavatel slyší na úpravu pracovní doby, co pak?
Pak je třeba změnit práci.
Co takové lidi donutí zvolnit?
Obvykle, jak už jsem říkala, druhá ataka nemoci. Po první atace si ještě stále pohrávají s myšlenkou, že to bylo jednorázové selhání těla. Možná je to nám lidem vlastní, že testujeme své možnosti, své hranice, jenomže při RS je toto testování hodně rizikové.
Co hodně pomáhá, aby člověk i psychicky zvládl druhou ataku nemoci?
Rozhodně to jsou dobré vztahy. Je-li člověk spokojený ve svém osobním životě, má partnera, přátele, rodina mu pomáhá, tak ataku zvládne snadněji. Proto mi připadá zvláštní, že spousta lidí neřekne o své nemoci ani svým přátelům, raději jsou na to sami, a to podle mě není dobře. Také koníčky pomáhají. A samozřejmě pomáhá i práce, protože chodí-li člověk do práce, tak je to důkaz, že přestože má RS, může normálně v životě fungovat.
Na druhou stranu, pokud tito lidé chtějí i při RS zvládat svou práci, tak mohou být ochotní a motivovaní, aby pravidelně sportovali a starali se o své tělo?
Přesně tak. Pokud chtějí vydržet své pracovní tempo, tak pro to musí něco dělat a oni to většinou chápou. Já jim vždy říkám, že lidská duše i tělo nejsou nevyčerpatelné studnice. Je-li člověk hodně pracovně vytížený a má RS, často sahá do svých fyzických i psychických rezerv. Nicméně už by se neměl v té studnici dotknout úplně dna, protože mu hrozí další „výbuch”, tedy ataka nemoci.
Opět se asi dostáváme k tomu, že když člověk onemocní RS, hledá novou rovnováhu v životě.
Dalo by se to tak říci. V psychoterapii často řešíme právě to hledání rovnováhy v životě. Společně s pacientem přetváříme jeho životní scénáře, které ho dovedly až do okamžiku, kdy onemocněl RS. Díváme se společně na ty scénáře, které jsou nyní pro něj nevýhodné, a hledáme nové uspořádání, které je pro něj užitečnější a zdravější.
Myslím, že i samotná RS vnáší do života nemocného stres.
Já o RS nerada mluvím jako o nemoci, protože já ji spíše vnímám jako diagnózu. O tom, jestli to bude nemoc, nebo moc, rozhodují pacienti do jisté míry i sami. Lidi nemocné RS na jejich diagnóze nejvíce stresuje ta nevypočitatelnost choroby. Zlobí se na lékaře, že jim nedovedou říci, jak se bude jejich zdravotní stav vyvíjet. Jaká je prognóza jejich nemoci, jaká bude její progrese. Já jim říkám, ať to berou z té lepší stránky, že je to vlastně dobře. Protože RS se u každého člověka projevuje individuálně a žádný lékař nemůže s jistotou říci, za dva roky nebudete hýbat rukou, za pět let nohama, každý pacient tak má velkou šanci, že zrovna jeho zdravotní stav se nebude významně zhoršovat. Mám pacienty, kteří mají RS 14 let, nebo 26 let a nepoznám to na nich. Tedy, na jednu stranu je nemoc svou nevypočitatelností zákeřná, nedá se předpovědět, jak bude pokračovat, ale zároveň to pacientovi dává obrovskou šanci něco dobrého se sebou a svým životem udělat.
Zmínila jste také, že pro pacienta je důležitá relaxace. Existují nějaká relaxační cvičení, která jsou zvlášť vhodná pro lidi nemocné RS?
Nejdůležitější je vyčlenit si čas na relaxaci. Učím lidi krátkou, ale intenzivní dvacetiminutovou relaxaci a někdy se mi stane, že když se při příští návštěvě pacienta zeptám, jak mu to šlo, tak mi poví, že na to neměl čas. Přitom jsou to lidé, kteří jsou po atace nemoci na neschopence nebo mají neschopenku od psychiatra kvůli depresím či úzkostem. Navíc tato Jakobsonova progresivní relaxace, kterou je často učím, proti úzkostem pomáhá. Jsou samozřejmě i jiné relaxační techniky, které se dají nacvičit. Je to autogenní trénink, různé druhy imaginací, těch relaxací je opravdu hodně. Já mám ráda tu Jacobsonovu, protože učí člověka ovládat tělo tak, aby tělo „nešéfovalo“ člověku, ale člověk „šéfoval“ svému tělu. Tato relaxace také tělu pomáhá, aby dobře přijímalo léčbu. Naučit se relaxovat patří podle mě mezi základní dovednosti aktivního pacienta. Nejhorší, co může pacient udělat, je být naprosto pasivní a odevzdaně čekat, jak to s ním dopadne.
Takže vlastně aktivní pacient se i aktivně věnuje relaxaci?
Ano, aktivní pacient si vyhradí čas na relaxaci, protože díky tomu jeho tělo lépe přijme léčbu. Přístup pacienta k léčbě ji ovlivňuje maximálně. Dokonce i onkologové mají studie, ze kterých vyplývá, že větší šanci na uzdravení mají aktivní pacienti s pozitivním přístupem k léčbě.
Tedy kdybychom to shrnuli, je to o té spolupráci při léčbě, nikoliv o pasivním postoji uzdravte mě?
Ano, přesně tak.
Slýchám, že když člověku vstoupí do života nemoc, začne se zamýšlet i nad vztahy ve své rodině, je to tak?
Čištění rodinných vztahů je velmi důležité. Někdy se lidé podívají na své životní role a scénáře a možná poprvé v životě si položí otázku: Chci to tak vůbec? Kdo mi to v podvědomí říká, že mám dělat to, či ono? Kdo mi říká, že musím být vždy hodná a slušná holčička, jsem to já, nebo je to hlas mé matky? V psychoterapii jde především o to uvědomit si, co skutečně člověk chce, v čem je mu dobře, v čem mu není dobře a co ho omezuje.
Je to možná také příležitost opřít se sám o sebe?
Ano, já tomu říkám uhnízdit se sám v sobě. Tohle jsem já a zde jsou mé hranice. Důležité je, jak se v tomto svém prostoru člověk cítí a co by chtěl změnit, aby se cítil lépe. Je zajímavé, že pokud se člověk začne měnit, tak aniž by něco řekl, jeho okolí začne reagovat jinak.
My ale máme v sobě z různých důvodů zafixováno, že stavět sám sebe na první místo je špatné.
Já myslím, že to je to nejdůležitější, podívat se na to, co JÁ chci. Já jsem člověk, který se sebou bude žít až do konce života, kdo jiný by tedy měl být spokojený než já. My jsme velmi zmanipulováni výchovou, kdy stále slyšíme rodičovský hlas, který říká: „Nebuď sobec, dej kamarádovi půlku jablíčka a sám si nechej tu horší půlku, tu scvrklou!“ Vybírat si vždy pro sebe jen to horší, to je dogma, které nám už neslouží. Neříkám, že by měl být člověk sobec za všech okolností, ale existuje termín zdravé sobectví. To znamená, že nejdříve musím být spokojená já, abych pak mohla šířit tu spokojenost dále. Pokud ale budu někomu zařizovat spokojenost na svůj úkor, tak to je přeci nezdravé.
Pokud ale k tomuto člověk dospěje, začne více přemýšlet o sobě, pak možná začne více uvažovat i o náplni svého života, smyslu a tak?
Ano, v tomto okamžiku hodně lidí začne uvažovat o svém dalším směřování, nové náplni života, smyslu. Protože se rozpadají ty staré životní scénáře a najednou je tu prázdno. Dříve jsme přeci sloužili k radosti své maminky nebo tatínka, přátel a nyní už víme, že naše máma se musí postarat o své štěstí sama. Je to ten okamžik, kdy si lidé vzpomínají na své koníčky. Někteří pacienti říkají: „Já jsem vždycky chtěla malovat!“ A já říkám: „A co vám nyní brání přihlásit se na kurzy malby?“ Najednou zde máme takový zajímavý úkaz. Já ho nazývám úzkost ze svobody. Lidé stále prohlašují, já chci být svobodný, ale když si člověk konečně na tu svobodu může sáhnout, tak se začne bát si ji vzít. Říkáme si, co s ní budeme dělat, jak s ní naložíme? Je to jako v nějaké počítačové hře, je to ten další level.
Kdybychom vzali počítačovou hru jako symbol cesty za zdravím, i když vím, že do zdraví to úplně nepatří, jak by ty úrovně šly za sebou?
První úroveň je přijetí nemoci. Pak na další úrovni je pochopení, proč ta nemoc přišla a co bylo jejím spouštěčem. Pak je potřeba vyčistit ty osobní vztahy…
To už jsme na třetí úrovni, jenomže zrovna čištění vztahů může být velmi těžká intenzivní práce na sobě. Dá se odhadnout, jak dlouho to může trvat?
Někdy je to práce na celý život, protože i když pochopíme, nahlédneme, přijmeme, co se děje, v podobných situacích máme tendenci jednat vždy stejně. Jsou to vyjeté koleje, ve kterých máme tendenci se stále pohybovat, životní scénáře, které už nám neslouží. Jenomže pokud si tyto scénáře uvědomíme, tak je polovina práce hotová. Protože v podobných situacích v prvním okamžiku sice poslechneme první impuls, který přijde, ale potom se nám může v hlavě rozsvítit červená kontrolka a zastavíme se a zvolíme jinou reakci než doposud. A když to uděláme takhle vícekrát, utvoříme si v mozku novou dráhu, kde je zapsaná ta zdravější reakce. A důležité je také si toho všimnout a pochválit se za to.
Takže být spolutvůrcem svého života, to je na dlouho. A jak je to s tím hledáním smyslu života? Existuje nějaký návod na nalezení smyslu života?
Jak řekl klasik, smysl života je život sám. Ta náplň života je ten koníček, profese nebo nová profese. Nedávno u mě byla paní, která celý život pracovala v administrativě, a najednou si uvědomila, že vždycky toužila prodávat květiny. Udělala si vazačský kurz a nyní je spokojená květinářka. Víte, já myslím, že hodně důležité pro lidi nemocné RS je i získání částečného invalidního důchodu. Ze zkušenosti vím, že na jednu stranu jim důchod dovolí žít i z hlediska financí přijatelný život, a zároveň se zbytečně nepřetěžovat, a na druhou stranu jim to dává také možnost uvědomit si, čemu by se ještě mohli věnovat, co by je naplňovalo. Znám například jednu paní, která se při své práci pustila do navrhování šperků. To je přesně činnost, kterou může dělat, když se cítí dobře, a když nemá dobrý den, tak šperky na ni počkají.
Probrali jsme všechny levely, tedy úrovně, nebo jsme ještě na nějakou zapomněli?
Ještě je transcendentní úroveň. Někdo je buddhista, někdo křesťan, někdo věří na energii, někdo na anděly, někdo na universum. Většina z nás to potřebuje. A myslím, že lidé, kteří mají tento přesah, žijí šťastnějším, klidnějším životem.
Kdybychom měli říci na závěr, co je podle vás nejdůležitější, aby člověk zvládl RS a aby nakonec po vší té práci na sobě našel svou cestu, náplň či smysl života. Co by to bylo?
Já bych řekla, že nejdůležitější je rozhodnutí být zdravý.
Počkejte není to trochu protimluv? Vždyť RS je nemoc.
Já si myslím, že není, já bych tu RS pořád ráda vnímala jako diagnózu a mám opravdu nerada, když se o ní hovoří jako o nemoci. Je to diagnóza a jako diagnóza už v těch lékařských papírech zůstane, ale nemusí se rozvinout do nemoci.
Do nemoci bezmoci?
Tak. Do nemoci bezmoci. Skvěle řečeno.
Zdroj: Pro RS Kompas psychoterapeut Bc. Karin Řeháková www.karinrehakova.cz