Mezi psychology a psychoterapeuty jsou někdy pacienti s RS považováni za jedince, s kterými je obtížné navázat kvalitní a smysluplný psychoterapeutický vztah. Důvody, které uvádějí, většinou souvisejí s úvahami o kognitivních problémech a organickém původu emočních stavů (depresí, úzkostí i lehčích výkyvů nálad). Z takového úhlu pohledu se skutečně může zdát, že pro pacienta s RS je psychoterapie jen málo vhodná. Avšak zvážíme-li pravděpodobnost, že jeho obtíže a stesky jsou s RS spojeny jen do určité míry a v dalším ohledu jsou důsledkem reakce pacienta a jeho okolí na závažnou, zhoršující se diagnózu, pak můžeme v každém pacientovi s RS vidět jedince, který potřebuje psychologickou a psychoterapeutickou pomoc a podporu a také je schopen ji přijmout (samozřejmě v rámci vlastních schopností a možností).
Psycholog a/nebo psychoterapeut v RS centru je odborníkem, který významně doplní systém péče o pacienty s RS. Je ideální, je-li takový pracovník součástí týmu centra, byť jen třeba na malý úvazek nebo pokud s RS centrem spolupracuje. Pro ošetřující personál představuje možnost, kterou mohou nabídnout svým pacientům.
Primárně poskytuje psychoterapeut psychoterapii. Ta může mít podobu terapie krátkodobé (do cca 5 setkání), střednědobé (cca 10–12 setkání) nebo dlouhodobé (souvislá práce s pacientem). Častá je také krizová intervence (narychlo sjednaná konzultace vlivem akutní životní události, nestandardní reakce na diagnózu, zhoršení onemocnění apod.).
Doba, kterou má pacient v rámci jednoho sezení k dispozici, je stejná jako při jiném psychoterapeutickém sezení, a pohybuje se mezi 50–60 minutami.
Témata, která pacienti na sezení přinášejí, jsou podobná tématům v jiných psychologických praxích. Je běžné, že samotná diagnóza, zejména u dlouho diagnostikovaných pacientů bez větších projevů nemoci, bývá v pozadí. Do popředí se naopak dostává jejich příběh. Vystupují otázky a trápení spojená s partnerstvím, vztahem s dětmi, profesí, ale také dlouhodobě neřešená, potlačovaná témata z dětství, původní rodiny.
Ve spojitosti s RS jsou častými podněty k rozhovoru emoce a nálady – od běžných výkyvů až po složité úzkostné stavy a hluboké deprese. Psychoterapeut může pacienta odvést od hledání jejich příčin, které často nelze rozpoznat (většinou totiž nejde zjistit, do jaké míry a kdy skutečně jsou emoční problémy dané RS), a učit ho se svými emocemi pracovat tak, aby nezatěžovaly jeho každodenní život. Používá různé techniky, třeba rozumová práce s emocemi, emoční ventilace, relaxace a také pokročilé kontextové techniky (otázky, které rozkrývají širší souvislosti obtíží). Volba technik a způsobu práce se tak jako v jiné praxi odvíjí od psychologova zaměření a vzdělání, jeho profesní zkušenosti a intuice. Je poměrně důležité, aby se psychoterapeut dobře orientoval ve fázích zvládání krizových situací a vyrovnávání se se ztrátou, diagnózou či jinou psychickou zátěží. Umět pacienta jimi provést je klíčovou dovedností a leckdy se ukáže být jako dostačující k tomu, aby se pacient sám v sobě a ve svém životě znovu dobře stabilizoval, zakotvil. Pro pacienty, kteří jsou nově diagnostikovaní nebo pro ty, u nichž došlo ke zhoršení zdravotního stavu, je pochopení vlastního prožívání významné. Zažívají mnoho pocitů, s nimiž si často nevědí rady, vyčítají si je, potlačují je nebo naopak je přehnaně promítají do svého okolí. Okolí jim nerozumí a může se od pacienta odklonit, zlobit se na něj a odmítat kontakt s ním. Nebo naopak mohou blízcí cítit spoluzodpovědnost za pacienta a potřebují mu pomoci, poradit. Taková pomoc pro ně není jednoduchá a může vést k problémům ve vztazích s pacientem, konfliktům v rodinách a partnerských svazcích. Protože sami pacienti se těžce orientují v tom, co se v nich samotných děje, nemohou své pocity srozumitelně vysvětlit svému nejbližšímu okolí a často také neumějí požádat skutečně o takovou pomoc, která je na místě a kterou budou blízcí umět realizovat.
Psycholog či psychoterapeut v takové chvíli může být jakýmsi tlumočníkem z jazyka emocí – dokáže emoce zrcadlit, popsat je a pojmenovat. Také je dává do vztahu právě s fázemi vyrovnávání se s diagnózou nebo zhoršením choroby. Víme, že těm, kterým dobře vysvětlíme zákonitost a nutnost průběhu jednotlivých fází, se rychleji uleví, přestávají hledat jiná vysvětlení toho, proč prožívají právě tyto pocity a psychické stavy, a dokážou respektovat vývoj a proměny ve svém vlastním myšlení, emocích a chování.
Mgr. Jana Tomanová, psychoterapeut
Přečtěte si také Rozhovor s psycholožkou a psychoterapeutkou Bc. Karin Řehákovou