Irenu Hofmannovou trápily nejprve bolesti zad a velká únava. Řada vyšetření, které Irena absolvovala, nejprve vyloučily nádor, klíšťovou encefalitidu a zánět mozku. Roku 2010 podstoupila tehdy pětatřicetiletá Irena lumbální punkci, která odhalila pravou příčinu problémů. Konečná diagnóza zněla roztroušená skleróza. Pro Irenu to byla hrozná rána. S něčím takovým vůbec nepočítala. Pořád myslela, že na vině jsou záda, velkou únavu přičítala faktu, že si toho na sebe moc nakládá. Trvalo déle než rok, než se s diagnózou smířila, jistě také proto, že ze svého okolí znala stejně starou ženu, která nemocí trpěla už odmala. Irena tak na vlastní oči viděla, kam až nemoc může zajít. Tou dobou už byla kamarádka na vozíku.
Irena se v inkriminované době rozcházela s partnerem, otcem jejího tehdy osmiletého syna Jakuba. To byl, jak sama připouští, samozřejmě veliký stres, který možná také sehrál svoji roli. V nelehkém období jí hodně pomáhala sestra a maminka, aby na chlapce nebyla sama. První rok užívala jen udržovací kortikoidy a chodila na pravidelné kontroly, bohužel život Ireně přichystal další ránu. Rakovina jí vzala milovanou maminku. Irenin zdravotní stav se v té době prudce zhoršil. Byla nasazena komplexní léčba, pravidelné týdenní návštěvy lékaře a nakonec i psychiatrická péče. U Ireny se totiž objevila reaktivní deprese- organismus se tak bránil stresu.
Byly to těžké časy nejen pro pacientku, která byla po řadu měsíců bezvládná, uplakaná, zhroucená, přesvědčená, že už nikdy nebude schopná vstát a žít dál, ale i pro jejího syna. Jakub to ale vše zvládl báječně, možná i díky tomu, že se soustředil na svůj velký koníček, který přerostl téměř ve vášeň- lední hokej. Nakonec se Irena zmohla a odjela se synem na dovolenou. Zřejmě změna prostředí ji nastartovala k zásadnímu životnímu rozhodnutí. Odešla ze zaměstnání a začala pracovat na zkrácený úvazek jako personalistka s lidmi se zdravotním postižením.
Ze začátku se zdálo všechno růžové, Irena vzala změnu jako výzvu, nicméně zdravotní obtíže trvaly. Tři, čtyři dny musela ležet, tou dobou u ní byla zahájena biologická léčba, která prozatím pozastavila projevy roztroušené sklerózy, ale zároveň vedlejší účinky léčby vedly k celkovému oslabení imunity a tím pádem náchylnosti k veškerým běžným nemocím.
Po několika měsících se Irena na sociálních sítích v komunitě lidí s RS seznámila se ženou, která ji nasměrovala zase o kousek dál. Stala se koordinátorkou úklidů u neslyšících pacientů ve společnosti, která zaměstnává výhradně lidi se zdravotním postižením. Díky přístupu zaměstnavatele může pracovat částečně i z domova. Největším nepřítelem pro její zdraví i zde je samozřejmě stres. Ten byl vždy spouštěčem ataky, takže je třeba se ho vyvarovat. A taky Irenu trápí oslabená imunita. Na to všechno naštěstí bere zaměstnavatel zřetel.
Nejvíce starostí si ale dělá o svého syna, kterému je dnes 12 let a na kterého je bohužel již 5 let sama, bez finanční podpory od Jakubova otce. Kubu obrovská vášeň pro hokej zatím neopustila, naopak, jak je Irena přesvědčena, pomáhá mu překonat nelehké situace, kterým je vzhledem k onemocnění své maminky občas nedobrovolně vystaven. Podporovat ho v jeho koníčku, kterému se dnes věnuje už přes sedm let, je ale pro matku samoživitelku, která pracuje na zkrácený úvazek, těžký oříšek. Pořídit klukovi nové hokejové vybavení, které přijde na tisíce korun a které vzhledem k tomu, že stále ještě roste, potřebuje častěji, je pro Irenu prakticky nemožné. Stejně tak jako platit HC SLAVIA Praha pravidelné měsíční příspěvky, které činí 2200,- Kč. Irena bohužel díky své nemoci práci na plný úvazek nezvládne a žádné další možnosti přivýdělku si se svým zdravotním stavem také nemůže dovolit. Jako matku ji samozřejmě tento fakt nesmírně trápí a klade si za vinu, že synovi nedokáže plně dopřát jeho zájmy. Nejvíce se bojí, aby se jednoho dne kvůli ní nemusel své hokejové radosti vzdát úplně, děti by totiž onemocněním svých rodičů trpět neměly. Irena za svůj život nikdy nikoho nepožádala o finanční pomoc, stud a nedostatek odvahy ji vždy odradily od podání jakékoliv žádosti. Snad díky pomyslnému propojení synova oblíbeného sportu a zakladatele nadace se nakonec osmělila a oslovila Nadaci Jakuba Voráčka. Ta přispěla na hokejovou výstroj částkou 5000,- Kč.
V návaznosti na podporu od Nadace Jakuba Voráčka, podpořil syna i jeho mateřský klub HC Slavia, zařadil ho do svého nadačního fondu a převzal tím úhradu pravidelných měsíčních příspěvků.
„Roztroušená skleróza vstoupí neúprosným a hlavně zákeřným způsobem do života člověka, a zároveň zasáhne všechny jeho nejbližší. Proto každá pomoc ať finanční nebo psychická je velice důležitá. Velké díky Nadaci, všem mým nejbližším a především mému synovi, který je pro mne neuvěřitelný hnací motor. Díky vám všem věřím, že to zvládnu,“ uzavírá vyprávění svého životního příběhu paní Irena Hofmannová.