V roce 2000 bylo Miroslavu Bárkovi 30 let a pracoval jako řidič mezinárodní kamionové přepravy. Proto když se dostavily první zdravotní obtíže, únava a problémy se stabilitou, pokládal je za důsledek svého povolání. Myslel, že na vině je krční páteř. Na doporučení praktické lékařky putoval pan Bárek nejprve na neurologii do Brna a odtud na kompletní vyšetření do nemocnice. Podstoupil nejrůznější neurologická vyšetření, CT, evokované potenciály, oční vyšetření, lumbální punkce i magnetickou rezonanci. Po dvou měsících padla konečná diagnóza. Roztroušená skleróza. Pro pana Bárka to byl šok, i když vůbec netušil, co se za nemocí skrývá. Dosud žádného pacienta s RS nepotkal. Od lékařky získal o nemoci základní informace, další vyhledal na internetu. Trvalo mu zhruba půl roku, než se novou životní etapou srovnal a začal žít téměř jako dřív. Samozřejmě musel skončit s řízením, nicméně zaměstnavatel se zachoval velmi vstřícně a vytvořil panu Bárkovi místo na dispečinku. První rok se léčba soustředila na kortikoidy, pacientův zdravotní stav se však zhoršoval. Díky brněnskému RS centru si časem začal píchat betaferon, čímž se jeho stav zlepšil natolik, že si připadal téměř zdravý. Největší oporou mu v té době byla rodina a také další pacienti s RS, které postupně poznával. Nakonec si mezi pacienty našel i svou budoucí ženu Lucii.
Luciiny problémy se objevily kolem dvacátého roku života. Tehdy začala špatně vidět a zakopávat. Byla odeslána na oční a psychiatrii a následně po dvou letech, po dalším zhoršení zraku a provedení dalších neurologických vyšetření si ve Vinohradské nemocnici vyslechla konečnou diagnózu. Prvotní šok a bezradnost vystřídala naděje, že svůj životní úděl zvládne, a to i přesto, že o nemoci do té doby nic netušila. Během prvního období, kdy Lucii propustili ze zaměstnání, ji maximálně podporovala maminka, která s ní trávila veškerý volný čas. Lucie nastoupila injekční léčbu a stav se stabilizoval natolik, že si mohla dodělat školu a najít nové zaměstnání. A seznámit se s Miroslavem.
Bohužel oba patří do skupiny pacientů s progresivní formou RS.
Zdravotní stav Miroslava se po nějaké době začal opět zhoršovat, kdy nakonec se pro něj problémem stával jakýkoliv pohyb. Tehdy byl nucen opustit zaměstnání a najít si práci z domova, což se mu naštěstí podařilo. Stejně dopadla i Lucie. Miroslav má k dnešnímu dni podle stupnice používané v neurologii stanovenou EDSS 6,5, tzn. že potřebuje oboustrannou podpěru a bez zastávky neujde více jak cca 20 m, a jeho žena EDSS 7, což prakticky znamená, že sama neujde ani 5 m a je odkázána na invalidní křeslo. Miroslav podstupuje rehabilitace, oba navštěvují RS centrum v Praze a nejvíce jim pomáhá lék Fampyra. Vlastně jediný symptomatický lék, který pomáhá lidem s progresivní formou nemoci. Je to lék, který je v České republice registrován, je u něj na základě několika studií prokázáno, že pomáhá pacientům s pohybovým aparátem, především s chůzí, ale bohužel ho nehradí zdravotní pojišťovny. Jeho cena se pohybuje okolo 5000,- Kč měsíčně pro jednoho. Pokud připočteme dojíždění na rehabilitace a za lékaři, dostaneme se na částku cca 15 až 20 tisíc měsíčně, kterou nemocní vynaloží jen za náklady spojené s nemocí.
Lucie a Miroslav nemají peněz nazbyt. Vychovávají jedenáctiletého syna, pro kterého platí asistentku, aby co nejméně pociťoval hendikep svých rodičů. Raději by samozřejmě peníze, které musejí měsíčně vynaložit na medikaci a léčbu, investovali do chlapce. Přestože jsou jako rodina v nelehké situaci, jsou oba pozitivně naladěni. Nemoc jim toho hodně vzala, třeba to, že nemohou jen tak chodit ven na procházku nebo se plně věnovat synovi, ale jak sami říkají něco jim i dala. Především jejich vztah-manželství, dítě, několik nových přátel a také jiný pohled na svět. Oba mají velký sen, opět začít bez problému chodit, a oba si také přejí, aby jejich syn co nejméně trpěl nemocí svých rodičů. Nadace Jakuba Voráčka manželům poskytla půlroční příspěvek na lék v celkové výši 60.000 Kč, lék ale oba budou potřebovat i nadále.