Moje první zdravotní potíže se objevily v průběhu roku 2005. Bylo mi něco málo přes padesát let, pracovala jsem tehdy v Komerční bance jako obchodní zástupce a téměř veškerý pracovní čas trávila u počítače. Když mě tehdy začalo bolet pravé rameno a ruku jsem nemohla ani zvednout, přičítala jsem obtíže pracovnímu vytížení. Přesto jsem neváhala s návštěvou praktického lékaře, který mě odeslal na neurologii v Břeclavi. Bylo mi sděleno, že ani dnešní medicína nedokáže vždy určit přesné příčiny nemocí a stanovit diagnózu, a tak mi byla doporučena rehabilitační cvičení. Po nějaké době navrhl jiný lékař, abych podstoupila lumbální punkci a diagnóza byla na světě. Výsledky byly pozitivní a následná magnetická rezonance potvrdila doktorovo tušení, že jde o roztroušenou sklerózu. Paradoxně jsem po odeznění prvního stresu pocítila úlevu, že po téměř roce nejistoty a nejrůznějších vyšetření vím, jakou nemocí trpím a s čím se budu léčit. I když jsem se samozřejmě obávala progrese nemoci.
Ač mi byla nasazena medikace a veškerá dostupná péče, mé obtíže se nadále prohlubovaly. Dva roky po prvních příznacích mi byl navíc diagnostikován Parkinsonův syndrom a přidaly se problémy s dolními končetinami. Postupně jsem ztrácela hybnost nohou. Až nakonec díky péči MUDr. Skutilové z Fakultní nemocnice Brno se můj stav částečně stabilizoval. Nicméně hybnost nohou se již nenavrátila a já se velmi těžko pohybuji.
V zaměstnání jsem musela dát téměř ihned výpověď, neboť už jsem nebyla schopna tolik pracovat, a bohužel zkrácený úvazek, který bych byla minimálně zpočátku zvládala, mi zaměstnavatel nenabídl. Naštěstí mě podpořila rodina, takže jsem v tom nebyla sama. Manžel se ze všech sil snažil a snaží mi všemožně pomáhat a zajistit tak maximální pohodu a fungování domácnosti.
V současné době pobírám invalidní důchod. Většinu peněz vynakládáme na léky a další potřebnou péči. Bez kompenzačních pomůcek se nedokážu pohybovat ani po bytě. K pohybu potřebuji invalidní vozík. Obdržela jsem příspěvek na ten exteriérový elektrický, který jsem ovšem donedávna z důvodu třesu pravé ruky a postižení dolní končetiny nemohla ovládat, a musela ho nechat upravit na ovládání rukou levou. I tak jsem schopna s ním manipulovat jen za asistence manžela. Navíc je naprosto nevyhovující do bytových prostor a kvůli jeho velké hmotnosti ho nemůžeme ani naložit do auta. Vzhledem k tomu, že ani doma se nejsem schopna pohybovat samostatně, žádala jsem prostřednictvím své ošetřující lékařky o příspěvek na mechanický invalidní vozík. Jeho cena je zhruba 40 500 Kč, a to si za současné situace nemohu dovolit uhradit. Žádost mi ale byla několikrát zamítnuta s odůvodněním, že příspěvek na vozík jsem již obdržela. Děkuji proto Nadaci Jakuba Voráčka, že mi mohla přispět, abych si vozík pořídila. Pro mě jsou obě kompenzační pomůcky naprosto nezbytné. Pohyb je totiž právě to, co mi nemoc definitivně vzala a co mi velmi chybí. Mechanický vozík zkrátka doma pro samostatnou sebeobsluhu potřebuji, stejně tak jako ten elektrický venku.
Do budoucna bych si přála, aby medicína našla na léčbu této choroby účinné prostředky.