V 18 letech na vojně jsem začal mít problémy s očima. Tehdy jsem podstoupil dvě operace strabismu-šilhavosti. Nevěděl jsem sice, proč se mi to stalo, ale vzhledem k tomu, že jsem měl dalších 13 let pokoj, nijak jsem to neřešil. V roce 1990, když jsem trávil dovolenou v Bulharsku, mi najednou z ničeho nic jako by utíkaly pantofle z nohou a já začal zakopávat. Po návratu jsem zašel k doktorovi, následovala různá vyšetření, až nakonec CT a lumbální punkce určily konečnou diagnózu. Roztroušená skleróza. Tou dobou už měl nemoc krátce diagnostikován i můj bratr, přesto jsem o tom, co mě čeká, skoro nic netušil. Věci nabraly rychlý spád. Plný invalidní důchod mi byl přiznán téměř vzápětí a také vzápětí se nám totálně změnil život. Moje RS je progresivní. Za necelých deset let od jejího vypuknutí jsem usedl na invalidní vozík. A nemoc postupovala dál. Dnes mám zasaženy ruce i oči. Prakticky jsem zcela nefunkční. Sám se neumyji, nenajím, neobléknu, nepřemístím do postele. Ani si nepodám léky. Můj stav se stále zhoršuje, tím pádem jako neperspektivní pacient nejsem zařazen v žádném RS centru, takže jediné, co mohu pro sebe dělat, jsou rehabilitace. Ty mi pomáhají udržovat poslední zbytky sil. Bohužel si je finančně nemohu dovolit. Díky příspěvku Nadace Jakuba Voráčka jsem si pořídil Motoped, na kterém tak aspoň šlapu. Přestože mám pocit, že se díky nemoci rodina více semkla a vždy jsme drželi pohromadě, kvalita života se mi za ta léta rapidně snížila. Jsem totálně odkázán na péči druhých. Abych nemusel do ústavu sociální péče a měl se o mě kdo celodenně starat, byla moje žena před téměř deseti lety nucena odejít ze zaměstnání. Sama má dnes zdravotní komplikace. I přes nedostatečné finanční zabezpečení, z minimálních příjmů z invalidního důchodu jsme museli provést v domě rozsáhlé rekonstrukce tak, abych vzhledem k omezení, která mi nemoc přináší, mohl v domě fungovat. Finance jsou skutečně obrovským problémem, se kterým se potýkáme. Vždycky pro nás bylo prioritou, aby se našim dvěma synům dostalo kvalitního vzdělání, což se naštěstí nakonec s velikým obtížemi a odříkáním si podařilo a oba mají vysokou školu. Moc bych si přál, aby zde byl dostupnější přístup k rehabilitacím a péči celkově nebo abych na rehabilitační pobyty měl alespoň prostředky.
Vladimír Hrabec