Na přelomu let 2003/2004 tehdy šestadvacetiletá Kamila Krejčová už skoro rok pobývala v Itálii. Živila se jako servírka, a tak mravenčení a brnění v oblasti krku a zad, které začala znenadání pociťovat, přikládala pracovnímu tempu a vytížení. Taky trochu vinila novou postel, kterou si tehdy s přítelem pořídili. Nicméně potíže přetrvávaly, a tak navštívila lékaře. Byla to její vůbec první návštěva zdravotnického zařízení, od té doby co byla mimo domov, a měla štěstí, že natrefila na doktora, který ihned poznal, že něco není v pořádku. Kamila putovala urgentně na magnetickou rezonanci a do týdne dostala doporučení navštívit místní RS centrum. Přišla další vyšetření, neurologické prohlídky, odběry krve, odběr z míchy. Zhruba po měsíci, přesně v den Kamiliných narozenin, padla konečná diagnóza. Roztroušená skleróza. O nemoci toho moc nevěděla, tušila jen, že tito pacienti končí na vozíku, což byla pro mladou ženu, která nadšeně sportovala, jezdila na snowboardu, společensky žila a pracovala v restauraci, celkem rána. Nejvíce se bála, že nebude moct aktivně žít, mít děti. Přišel týden pláče a zoufání, ale nakonec si Kamila řekla, že se se svým osudem hodlá poprat. Specialistka neuroložka, ke které se dostala, ji navíc uklidnila tím, že na spoustě RS pacientů není jejich nemoc ani vidět, důležité bylo, že přišla se svými obtížemi včas. Problémy začaly ovšem v zaměstnání, kdy podle smlouvy měla pracovat 4 hodiny denně, což se samozřejmě běžně obcházelo, a když nyní trvala na dodržování pracovní doby, házeli jí všemožně klacky pod nohy, až ji vyhodili úplně. Od té doby byl problém sehnat jakoukoli práci. Se svou diagnózou se Kamila nijak zvlášť netajila, ale ani každému na potkání svůj stav nesdělovala, nechtěla ze sebe dělat chudáka.
V nasazení léčby měla Kamila štěstí, protože ji tehdy v Itálii zapsali do studie léčby Copaxone. 6 let měla podstupovat pokusnou léčbu, přičemž první tři roky nevěděla, zda je v injekcích lék nebo placebo, a po 3 letech, kdy se začal píchat jen lék, jí sice nebylo nejlépe, ale příznaky pomalu ustupovaly a za celou dobu se neobjevily žádné nové ataky.
V roce 2011 byla dokonce kompletně bez léčby a cítila se tak dobře, že si troufla splnit si svůj největší sen založit rodinu. Otěhotněla záhy a v listopadu 2012 se jí narodil syn Samuel. Bohužel vztah s tehdejším přítelem Kamile nevyšel, otec rodinu opustil a odmítl platit alimenty. Soudy o svěření dítěte do péče, hádky, tahanice o peníze, žádosti o alimenty to vše se značně podepsalo na Kamilině zdraví. RS se znovu přihlásila.
zůstala sama s miminkem a bez prostředků. Přestože soud na uznání výživného vyhrála, vzhledem k tomu, že otec není Čech, marně se pokouší získat peníze přes mezinárodní úřady. Sama by samozřejmě ráda regulérně pracovala, bohužel vždy po 1 až 2 měsících normální zátěže objeví se u ní oslabení a vyčerpání, takže nikde dlouho nevydrží. Přivydělává si, kde se dá, hlídáním dětí kamarádkám, úklidem, výrobou šperků z recyklovaného materiálu. Každodenní pracovní zápřah ji zdravotní stav však nedovoluje. Kamila bohužel nespadá do kategorie plné invalidity, protože sám vznik nemoci není ještě invaliditou, takže podpora, které se jí dostává od státu, nepokryje ani zdaleka základní měsíční výdaje. Ty však naproti tomu značně převyšují příjmy, které dá dohromady. Stále dokola tedy vyvstává stejná otázka, zda bude mít na jídlo, nájem, zda bude moci synovi platit školku a fotbal, který si tak moc oblíbil, za co zaplatí základní hygienické pomůcky, kde vzít na léky nebo třeba pastelky. Nové oblečení pro sebe a kluka už nekoupila leta, vše má darované, nebo nakupuje z druhé ruky, k jídlu mají jen to nezbytné, o výletech a nějakých dalších radostech pro Samuela se jí může jen zdát.
situace je pro Kamilu samozřejmě velice stresující, což se negativně podepisuje na jejím zdraví. Současná léčba představuje infúzi každých pět týdnů. S nemocí samozřejmě přišla i změna životního stylu. Dřív se Kamila sbalila, někam odjela. Zkrátka dělala si, jak sama říká, co chtěla, nyní je však vázaná na léčbu.
Při všech těch starostech má naštěstí Kamila silný hnací motor a tím je syn Samuel. Už kvůli němu má cenu bojovat a nevzdávat to. Nadace Jakuba Voráčka poskytla Kamile částku 16 000,- na jeden rok chlapcova školkovného a stravného.
A jaký je Kamily největší sen? Určitě by ráda pořídila Samovi sourozence, i když je jí jasné, že za současných podmínek si miminko nemůže dovolit. A tak má i skromnější přání, aby se nemusela strachovat, zda bude mít prostředky na jídlo, bydlení, zda bude moci synovi platit vše potřebné. Kamila má dar sbírat čtyřlístky, má jich nespočetné množství, a pevně věří, že i přes její těžký životní úděl, bude vždy aspoň částečně stát štěstěna na její straně.