Když bylo Evě Mulenkové necelých 17 let, dostala angínu, po které ochrnula na polovinu těla. Podivná reakce na vcelku běžnou nemoc přivedla mladou dívku až na neurologii okresní nemocnice, kde podstoupila lumbální punkci. Hybnost se začala postupně vracet a za 2 měsíce byla bez obtíží. Jenže jak šly roky, problémy s hybností se v různých časových periodách a různých obměnách vracely. Nakonec trvalo téměř devět let, než v roce 1995 podstoupila magnetickou rezonanci, a padl verdikt- roztroušená skleróza. Pro mladou ženu to byla vcelku úleva, neboť konečně tušila, co se s jejím tělem děje. Protože o nemoci téměř nic nevěděla, nikoho nemocného neznala, začala sbírat informace, kde se dalo. Nicméně nenásledovala slepě veškerá doporučení, naopak snažila se naslouchat svým potřebám a hledat pro sebe vlastní cestu.
V prvních letech pro ni byla tehdy doporučená léčba kontraproduktivní, především vzhledem k jejím plánům vést normální život. Navzdory nemoci si totiž vytyčila jako prioritu založit rodinu, dostudovat na strojní fakultě ČVUT, aktivně sportovat a nemoc si příliš nepřipouštět. Odmítla tedy klasickou léčbu medikamenty a snažila se najít různé jiné způsoby- cvičení, homeopatii a vitamíny.
A za svými sny taky šla. Bohužel jen studium VŠ se jí nakonec dokončit nepodařilo. Po dvou letech byla nucena přerušit kvůli zdravotním obtížím. Když problémy ustoupily, rozhodla se pro těhotenství, a přestože se její zdravotní stav po narození syna výrazně zlepšil, když se vrátila zpět do školy, nemoc se přihlásila znovu. Po rodičovské dovolené Eva nastoupila rovnou do zaměstnání, kde několik let mohla pracovat bez výraznějších obtíží nejprve jako projektantka, později v přípravě výroby. Nakonec v obchodním oddělení. Přišlo druhé těhotenství a Evě se narodila holčička. S dvěma dětmi na malém městě a bez možnosti dojíždění se pracovní nabídky výrazně ztenčily. Následoval rekvalifikační kurz a Eva nastoupila jako účetní. V té době už ji nemoc začala více omezovat, až nakonec mohla pracovat jen 4 hodiny denně. Bohužel poptávka po práci na zkrácený úvazek v okolí Evina bydlišti nebyla, a tak byla nucena skončit. Tehdy už také tušila, že výhledově bude třeba bydlet bezbariérově, rodina si proto nechala stavět nový dům. Hlavní denní činností se jí stal dohled nad stavbou a zařizování všeho potřebného kolem. Po třech letech už se k původní profesi ani nezkoušela vrátit, našla si místo na poště - rozvoz denního tisku, kde strávila čtyři roky. Pracovní možnosti jsou mimo velká města pro lidi se zdravotním hendikepem téměř nulové, sama paní Mulenková se při hledání práce setkávala spíše s obavami z častých absencí a nízké produktivity práce, a tak i když by pracovala ráda, je v tuto chvíli bez zaměstnání. Stará se nicméně o chod celé domácnosti, a protože je stále schopná řídit auto, pomáhá s nejrůznějšími věcmi ještě svým rodičům. I tak by možnost práce na zkrácený úvazek uvítala, nabídek se jí ovšem nedostává. Nemožnost pracovat s sebou samozřejmě nese i nedostatek financí, které nemocný nutně potřebuje.
Dnes po téměř třiceti letech, kdy s nemocí žije, došlo k i výraznému zhoršení jejího zdravotního stavu - únava, zakopávání, značné omezené chůze jsou na denním pořádku. Zvládání každodenních běžných činností tak zabere mnohem více času, než tomu bylo dříve. V rámci léčby dojíždí paní Mulenková pravidelně do RS centra, do lázní, navštěvuje terapeutické programy, studijní programy, užívá homeopatika a vitamíny. Nejvíce jí ale pomáhá rehabilitace. V roce 2015 se náhodně dozvěděla o fyzioterapii doc. Řasové, kterou navštívila a která byla odlišná od předchozích terapií. Terapeutka učila pacientku a její svaly správně pracovat. Po dvou měsících při absolvování dvou sezení týdně se zdravotní stav paní Mulenkové výrazně zlepšil. Dokonce byla schopná jet si zalyžovat a užít si výlet na horách. Bohužel bez pravidelného docházení a cvičení pod dohledem zkušeného pracovníka se tělo vrací do původního stavu.
Jedna hodina terapie stojí 400 Kč. Když se připočtou částky za vitamíny, homeopatika, doplňky stravy, dojíždění do RS center, která jsou jen ve velkých městech a které pacientka musí pravidelně navštěvovat, stává se hodina rehabilitace luxus, který si za současné finanční situace nemůže dovolit. Nadace Jakuba Voráčka podpořila pacientku a poskytla jí částku, ze které bude moct uhradit alespoň půl roku cvičení s doc. Řasovou.
Když se Eva Mulenková ohlédne zpět, možná trochu zalituje, že se nikdy naplno nevěnovala své profesi, kterou si vybrala a kterou si kdysi vytkla za cíl, ale rozhodně je pyšná na to, že se své nemoci nepoddala, že i přes zdravotní komplikace porodila a vychovala dvě děti, a přes všechna omezení, která jí nemoc přináší, dokáže stále dělat všechno to, co dělá. Denně si klade sebemenší cíle, které s radostí zdolává, a díky své rodině, která ji podporuje, má pořád pro co žít.