Naděžda Suchá

Naděžda Suchá

První zdravotní potíže se u mě objevily v celkem pozdním věku. Bylo mi 57 let a při chůzi jsem začala zakopávat levou nohou, občas padala na levou nebo pravou stranu. Myslela jsem, že mám něco s ušima, čímž se nebourává moje stabilita, a tak jsem logicky zamířila na ORL. Tam uši jako původce problémů vyloučili a poslali mě na neurologii. Ani zde jsem se nedočkala žádných výsledků. Lékařka mě tehdy odbyla s tím, že je to věkem a že problémy zveličuji a vymýšlím si. Nějakou dobu trvalo, než jsem náhodou dostala doporučení na polikliniku I.P. Pavlova v Praze, kde mě neuroložka odeslala na magnetickou rezonanci mozku, míchy a pánve. V mých 67 letech byla konečně diagnóza na světě. S roztroušenou sklerózou jsem byla předána do péče centra pro léčbu demyelinizačních onemocnění při Neurologickém oddělení nemocnice Teplice. Nemohla jsem tomu věřit, nechápala jsem, jak mě - v tak pokročilém věku - může potkat takováto nemoc, zvláště když jsem celý život sportovala. Co za nemoc se za ereskou skrývá, jsem věděla, mám kamarádku, u které propukla v jejích třiceti letech po druhém porodu. Naštěstí mě nemoc potkala v důchodovém věku, takže jsem nemusela řešit odchody nebo změny v zaměstnání.

Léčba byla zahájena lékem Medrol a roční pravidelnou prohlídkou. Bohužel tato kůra nijak nezabírala, a tak jsem přešla na léčbu infúzemi 1x měsíčně. Přesto se nemoc zhoršuje. Omezuje mě v pohybu, těžko stojím na místě. Co se týče chůze, bez francouzských holí nemohu vůbec chodit. Můj život je jako na houpačce. Musela jsem se vzdát svých koníčků, sportu, kultury a cestování, což samozřejmě pociťuje celá rodina, která svůj program přizpůsobuje mým možnostem. Některé dny jsou lepší, jiné nemohu vůbec nic dělat. Skoro se neudržím na nohou, špatně vidím, levé ruka není schopna uchytit žádný předmět. Vzhledem k mému vysokému věku mi nejsou ze strany lékařů nabízeny žádné další dostupné metody léčby, takže dnes navštěvuji jen rehabilitační oddělení v Krajské nemocnici v Ústí nad Labem. Měsíčně mě léčba stojí zhruba 6500,- Kč, což vzhledem k tomu, že jsem v důchodu, není zanedbatelná položka. Když se objevil přístroj Walk Aid, neurostimulátor, který zlepšuje chůzi, a který jsem si loni měla možnost vyzkoušet, zjistila jsem, že mi vyhovuje a že se mi s jeho pomocí chodí mnohem bezpečněji než jen s francouzskými holemi. Bohužel koupě nebo alespoň zapůjčení přístroje nehradí pojišťovny a já sama bych si nemohla tento nadstandard dovolit. Jsem tudíž ráda, že mi Nadace Jakuba Voráčka přístroj zapůjčila a já mám možnost jej v tuto chvíli užívat. Teď už jen doufám, že se má nemoc nebude do budoucna více zhoršovat.

Naděžda Suchá

Zpět

Používáme technické a marketingové soubory cookie. Pokud budete pokračovat v prohlížení těchto webových stránek, přijímáte naše zásady cookie.
Zásady zpracování osobních údajů.