Veronika Borkovcová

Moje zdravotní problémy začaly po porodu syna. Bylo mi 28 a z ničeho nic mi začaly brnět nohy a ruce. Lékaři mě tehdy ujišťovali, že příčinou problémů je páteř. Podstoupila jsem elektroléčbu a rehabilitaci a potíže částečně ustaly. Po porodu dcery se ale problémy vrátily a začaly se stupňovat. Stalo se mi například, že jsem po téměř 24 hodin nemohla hýbat rukou. Praktická lékařka mě tehdy odeslala k neuroložce, ale ta nic neobjevila. Až po sérii dalších návštěv mě jiný neurolog odeslal do nemocnice na lumbální punkci a magnetickou rezonanci, které přinesly výsledky. V 41 letech mi byla stanovena konečná diagnóza - roztroušená skleróza. Byla jsem v šoku, přepadlo mě zděšení a panika. Moc dobře jsem věděla, o jakou nemoc se jedná. Pocházím z malého města, kde jsem několik RS pacientů znala, většinou ve fázi těžkého postižení, na vozíku, nehybné. Měla jsem obrovský strach, že dopadnu stejně. První dny byly opravdu kruté, po psychické stránce mi bylo hrozně. Přístup některých lékařů můj špatný psychický stav ještě prohluboval, až mi nakonec pomohl až psycholog, ke kterému jsem začala docházet. Nejprve jsem se rozhodla nemoc tajit, ale příznaky byly stále viditelnější, takže bylo lepší vyjít s pravdou ven, než aby si okolí myslelo, že jsem třeba opilá. I přes okamžité nasazení léčby se nemoc pomalu zhoršuje, a to především v pohybu. Navštěvuji MS centrum v Teplicích a vždy se mi dostalo veškeré dostupné biologické léčby. Moje nemoc ale přechází v progresivní formu. Dnes neujdu bez pomoci holí ani pár desítek metrů. Přesto se nevzdávám, pravidelně cvičím, účastním se rekondičních, rehabilitačních a lázeňských pobytů. V průběhu času jsem musela opustit zaměstnání, pracovala jsem jako učitelka na 2.stupni ZŠ, ale s nemocí se to nedalo skloubit. Dnes jsem v plném invalidním důchodu. Musela jsem se vzdát sportu a cestování. Při jedné návštěvě MS centra mi paní doktorka doporučila organizaci Roska Liberec, pacientský spolek, který pomáhá lidem s RS. Setkání s touto organizací mi opět vrátilo elán. Po chvíli jsem zde začala na částečný úvazek pracovat a stala se členkou výboru a předsedkyní. Dnes jsem navíc ještě nově místopředsedkyně Unie Roska. Koníčky jsem musela upravit svým možnostem, takže se věnuji převážně ručním pracím, patchworku především. Mám dvě děti a podpora rodiny, které se mi dostává, je pro mě to nejdůležitější. Mé děti bohužel musely dříve dospět a více pomáhat, být samostatnější, než kdy byli jejich vrstevníci. Dnes oba ještě studují, takže naše finanční situace není růžová. I když mám štěstí, že většinu dostupné léčby hradí veřejné pojištění, zatěžuje náš rozpočet doplňující péče, dojíždění za lékaři a další pomůcky, které si tak leckdy musím odepřít. Žiju v Libereckém kraji, kde je nedostatek MS center, do svého spádového to mám 120 km. Je tu chybějící rehabilitační péče, málo lékařů pro poradny, dlouhé čekací doby na fyzioterapeuty. Nadaci Jakuba Voráčka jsem požádala o zapůjčení přístroje Walk Aid, který pomáhá při chůzi zvedat špičku nohy, čímž chůzi usnadňuje. Jeho zapůjčení bych si bez podpory nadace z rodinných peněz nemohla dovolit a pojišťovny na něj nepřispívají. Díky tomuto přístroji jsem alespoň o trochu více pohyblivá. Přestože mi nemoc radikálně změnila život, vážím si více obyčejných věcí, našla jsem si nové přátele, se kterými bych se jinak nepotkala, a nacházím velký smysl v pomoci druhým. Jsem vděčná za možnost realizovat se v Rosce. Samozřejmě, že bych si přála, aby se mou nemoc podařilo zastavit, ale nejdůležitější je pro mě zdraví mých dětí a to, aby se jim podařilo dostudovat.

Veronika Borkovcová

Zpět

Používáme technické a marketingové soubory cookie. Pokud budete pokračovat v prohlížení těchto webových stránek, přijímáte naše zásady cookie.
Zásady zpracování osobních údajů.